Moji milovaní farníci, bratři a sestry,

Chtěl bych Vás pozdravit v tomto roce, kdy si připomínáme sté výročí od zjevení Panny Marie ve Fatimě. Naše slovanské národy měly od pradávna velkou úctu k Nebeské Matce, a především v těžkých chvílích života se k ní utíkaly. Když na naše území přicházely vpády Tatarů a Turků, nebo muslimů a nekřesťanů, naši předkové křížem a Pannou Marií volali k Bohu pravému a On zachoval naše národy až doposud.

Byli jsme sice pronásledováni a utlačování, ale stále jsme tu. Bůh nás uchoval pro naši věrnost a oddanost Jemu i Jeho církvi.

Dnes prožívá Evropa něco podobného s přívalem emigrantů. K nám nepřicházejí jen křesťané, kteří hledají pomoc a útočiště, ale i mnozí, kteří jsou proti křesťanství. Často do našich srdcí vstupuje strach a nejistota. Silní tohoto světa se snaží dělat něco pro naše bezpečí, ale sami vnímáme, že se to moc nedaří. Otázka zní – proč? Na to již Pán Ježíš Kristus řekl: „Beze mne nemůžete udělat nic!“

Tak musíme uznat, moji milovaní, že když se chce Evropa uchovat, musí se nanovo vrátit k Bohu a křesťanství. Vždyť kdo nás může lépe ochránit než Bůh, který stvořil všechno a Jeho syn, náš Pán, který nás z lásky vykoupil.

Bůh zůstává vždy věrný a jedno, co si od nás žádá, je také věrnost. On nás nepřestává milovat a je stále s námi trpělivý. Proto i my nezapomínejme na Jeho lásku a láskou i věrností jej následujme.

Váš duchovní otec,

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

„Jsme přesvědčeni, že když prosíme za všechny, kteří zesnuli před námi, tak jim to velmi prospívá…“ (Podle svatého Cyrila *315 +386)

Naše životy jsou jako stromy, které rostou pod Božím sluncem, aby vydaly své květy a poté zralé plody života. Jen s vírou tyto stromy rostou směrem k Bohu, k tomu, jenž nás stvořil, jemuž patříme a do jehož domova se po své pouti navracíme, abychom mu odevzdali naše zapůjčené hřivny a usedli k jeho prostřenému stolu.

Než se však duše k Bohu dostane, potřebuje od nás, co jsme zůstali tady na pozemském světě, dostatek pomoci a lásky. Daná láska k zemřelým a jejich duši by se tedy neměla uchovávat jen v našich slzách smutku, světlých vzpomínkách na ně samotné, ani v trápení, že už tady s námi nemohou být. Ta láska by se neměla uchovávat ani v honosných pomnících na hrobech našich zesnulých, ani v drahých květinových darech, jenž zaplaví v tento vzpomínkový den naše hřbitovy až po okraj. To všechno se pravdivě odráží v této myšlence: „Lépe je za života dát trochu lásky než po smrti hory věnců na hroby.“

Pravá láska a oddanost za naše milované se skrývá v modlitbě, která je stále doprovází na jejich cestě k Bohu ze stinných stěn očistce, jelikož cesta do Království nebeského není pro některé přímá, a proto potřebují naše upřímná slova modlitby. Jak říká svatý Jan Zlatoústý: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně, neváhejme a pojďme pomoci těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“

Věříme-li, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit za mrtvé? Vždyť smrtí nic nekončí, vše začíná, je to jen letmý přechod člověka do věčnosti k Bohu, který není Bohem mrtvých, je Bohem živých, pro Něj jsou všichni lidé živí, jelikož člověk trvá i po smrti a pouta lásky mezi námi a našimi zemřelými smrt nemůže zpřetrhat.

A právě proto máme za své drahé zemřelé jistou zodpovědnost, abychom jim svou účastí na mši svaté s modlitbou na rtech, svým přístupem k svátosti smíření i přijetím eucharistie, prokázali tu nejhlubší lásku, kterou nám v čase jejich bytí na tomto pozemském světě předávali. Měli bychom se za ně stále modlit a nejvíce ve svátek Všech svatých a při Památce zemřelých, kdy pro ně můžeme vyprosit nejvíce milosti, to je ta pravá služba lásky.

A zvláště těmito kroky, které nás vedou do chrámu, můžeme získat nejen pro sebe, ale především pro své zemřelé plnomocné odpustky, které jsou prominutím časných trestů před Bohem za jejich hříchy.

Jak je máme splnit? Jsou uloženy ve třech obvyklých podmínkách, které jsou nám blízké: svatá zpověď, svaté přijímání a modlitba za svatého Otce, společně s modlitbou Páně a Vyznání víry. Nic tak těžkého, co by nám ubralo času, ba právě naopak, tím se můžeme jako věřící křesťané dále posilovat ve své víře a náklonnosti k našemu Stvořiteli. I samotná Církev od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť tedy mši svatou, aby očištěni mohli dosáhnout spojení s Bohem. Památka všech zemřelých, lidově „dušičky“ je zvláštním dnem modliteb, který zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo / +1048 /. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil i v západní církvi a papež Benedikt XI. jej v roce 1915 potvrdil pro celou církev.

Tento den nám otevírá srdce pro naše blízké zemřelé, i když už s námi nejsou, stále se navzájem ovlivňujeme, my se za ně modlíme a prosíme za ně Boha a oni jistě s láskou a požehnáním „dohlíží“ na nás z Boží náruče.

Láska přece nikdy nekončí, pokud byla hluboká a vzájemná, my ji jako zástavu ve své víře poneseme k Bohu dál.

Naši zesnulí farníci, které jsme doprovodili k věčnému odpočinku od Dušiček 2.11.2016 do Dušiček 2.11.2017

Ranní modlitba

Každý z nás, ať chce, nebo nechce, prožívá různé trable, potíže, nebo nepříjemnosti po dobu celého dne, týdne, měsíce, ba někdo dokonce celého svého života.

Někdo je ten typ člověka, který se rád uzavře do sebe a nechá se tím trápit, jiní se svěřují přátelům a někdo Bohu. Povím vám zkušenost, kterou jsem před nedávnem prožila a z které jsem si hodně vzala.

Bylo to normální pondělní ráno, a jak už to tak bývá, po víkendu se mnohdy nikomu nechce do práce a zvlášť nám školákům do školy. Můj den začíná tím, že mně zazvoní protivný budík, poté následuje modlitba a potom chystání do školy.

Toto pondělí bylo ale něčím zvláštní, nevadil mně ani tak protivný budík, ale spíš obrovská nechuť. Nechuť dělání každodenních věcí; učení se do školy, cesta, psaní úkolů…

Po chvíli sedění a přemýšlení nad tím, co se mně zrovna nechce a bojování s nechutí, jsem začala mluvit s Bohem, no mluvit – spíše se ptát, a to na věci, které začínaly slovem PROČ?

Z hlavy se mi chrlily otázky, a já se ptala a ptala a ptala.

Po návalu otázek jsem ucítila pocit, že bych měla přestat, a v tom se to stalo!

Uslyšela jsem jasnou odpověď: Nevzdávej se! Bojuj, pokud budeš mít v srdci mě a modlit se, všechno zvládneš, neboj se jsem s tebou, nezapomínej na mě!

Po dobu celého dne mně tato slova zněla v hlavě, po nějaké době jsem se s touhle zkušeností svěřila mé kamarádce, kterou mám moc ráda a vím, že se jí můžu se vším svěřit. Její reakce byla velice pozitivní, měla velkou radost z mojí zkušenosti, kterou jsem jí vyprávěla s velkým nadšením a radostí, že mě Bůh dal odpověď. Bůh je pro mě velkým přítelem, kterému se svěřuji s věcmi, o kterých mnohdy neví ani moji nejbližší.

Člověk je společenský, ale jak už to bývá, lidé jsou nedokonalí, a proto dělají spoustu chyb. Někde jsem četla pěknou větu, která se mně uchovala v mé mysli: „Lidská láska srdce láme, zato ta Boží tě nezklame!“

A proto mluvme více s Bohem, a ptejme se, abychom dostávali odpovědi, nemusíme se bát – vždyť kdo nás zná, pochopí, miluje víc než náš Pán?

Ohlédnutí za lidovými misiemi v Halenkově 2017 :)

V září 2017 proběhly v naší farnosti Halenkov na Valašsku lidové misie, které zde naposledy byly před 72 lety. Hned na začátku jsem se proto rozhodla, že je absolvuju celé, protože pokud by příští byly zase za tak dlouho, už bych je asi nestihla (ledaže bych se dožila 116ti).

Nikdy předtím jsem na takových misiích nebyla a pochopila jsem, že jde o to během jednoho týdne sdělit všem, kdo o to stojí, ty nejdůležitější věci, týkající se naší křesťanské víry. Misionáři nám, na základě Písma svatého, připomněli, kdo je Bůh, kdo je to člověk, jak velikou má každý člověk v Božích očích důstojnost, co mu tu důstojnost bere, kázali o hříchu v lidském nitru, o svobodě odpuštění, o největším důkazu lásky Boha k člověku – o kříži, o eucharistii, o Matce Boží, o posvátném manželství, o misiích po celém světě, věnovali se mužům, ženám, mládeži i dětem, byli k dispozici ve zpovědnici i pro osobní rozhovory. Každý den probíhaly adorace a doprovodný, velmi hezky připravený program (videa, obnovení křestních slibů, průvod Pána Ježíše v kostele atd.). Zaujalo mne mnoho věcí, ale úplně nejvíc z celého týdne se mi líbil Pán Ježíš v nás. Líbil se mi v misionářích, kteří pro Něho opustili úplně všechno, jen aby lidem mohli celým svým životem zvěstovat Kristovu radostnou zprávu – evangelium. Otec Ján, nejstarší z nich, byl plný prosté, a přitom hluboké moudrosti a radosti ze života, otec Josef se snažil jemným způsobem upozornit na to, že Ježíš není nějaká vybájená postava z dávnověku, ale reálná živá bytost milující člověka a otec Milan odprezentoval Pána plného radosti a mladistvého nadšení. Moc se mi líbí, že Pán Ježíš to má vymyšlené tak, že se světu chce zvěstovat právě prostřednictvím každého z nás. Má naše uši, oči, ruce a nohy. Proto se mi líbilo, že každý z těch misionářů měl úplně jiné charisma. Jeden radost, druhý moudrost, třetí nadšení. Výstižně to vystihl jeden z nich, o. Ján: „Pane, opravdu nemáš nikoho jiného?“ „Nemám, jenom Tebe.“ Ježíš se světu zvěstuje přes TEBE a nikdo jiný to za Tebe nemůže „vzít“. Neměli bychom se proto nikdy nechat převálcovat pochybnostmi, že jsme zbyteční a k ničemu, protože to je lež! Protože nikdo jiný na světě nemůže být Tebou a žít za Tebe Tvoji životní misi! A Ježíš chce mít vztah právě s Tebou, a právě Tebe si vyvolil, abys byl Jeho svědkem („Budete mými svědky až na konec země“).

Pán Ježíš se mi líbil také ve všech bratrech a sestrách, kteří za Ním ten týden přišli. Líbil se mi v misijním kříži, které vyrobily pracovité ruce, líbil se mi ve všech hodných lidech, kteří se o misionáře starali a věnovali jim svůj čas, líbil se mi ve věrných, ale i v hledajících - u těch mne velmi potěšila jejich odvaha přijít za Ježíšem a překonat ostych z toho, co si o nich myslí druzí. Líbili se mi nadšení mladí lidé, jejich krásné úsměvy, vitalita a radost ze života, hraní na nástroje a zpěv, sbor v neděli – bylo to něco přenádherného. Líbily se mi miminka (i pokakaná) v náručí svých matek, válející se děti na koberci před oltářem, i jejich utahaní rodiče, a také bojovníci o berličkách, jejichž touhu po Bohu nezlomily ani nemoci, ani boje, ani utrpení. Líbilo se mi třicet manželských párů, mladších i starších, které obnovily své manželské sliby a které statečně s Ježíšem bojují svůj každodenní, těžký zápas. S hlubokou úctou děkuji Bohu za všechny nemocné, vdovy, za rodiče, kteří pochovali své děti, a přesto je to nezlomilo a s Boží pomocí bojují dál svou náročnou životní misi. Hluboce obdivuji všechny, kteří nesou nejrůznější kříže života, a kteří poctivě bojují a snaží se, s pomocí Boží, aby každý den na této zemi, byl o trochu lepší a krásnější.

Díky Ježíši Kristu miluji všechny tyto lidi. Pán mi někdy dává milost vidět je Jeho očima. Ukazuje mi, jak velikou lásku k nim chová, jak jsou pro Něho důležití, jak si jich nesmírně váží za jejich odvahu, oběti, boj za dobro a za to, že Mu věnují svůj čas. Žije, raduje se a trpí s každým z nich.

Lidové misie mně osobně přinesly mnoho darů a milostí. Za největší z nich považuji milosrdenství a lásku Ježíše Krista. Ježíšova nesmírná láska, touha a naprostá odevzdanost každému člověku je pro mne nekonečnou studnicí obdivu a inspirace. Chtěla bych být jako On – tak hodná, tak laskavá, milosrdná, velkorysá, neúnavná v konání dobra, chtěla bych jak On vidět v druhých především to dobré, nesoudit je, zvěstovat jim, že i za ně umíral, protože je má nesmírně rád….

Lidové misie skončily a začala mise nejtěžší a nejdůležitější. Mise mého vlastního každodenního života. Musím se přiznat, že mé zbožné touhy, jak budu pro druhé Ježíšem, dostaly na frak hned následující týden. Ale já to nevzdávám. Protože Pán Ježíš je větší než můj hřích a jeden malý, úplně obyčejný skutek lásky je větší, než milion zbožných představ. Všem třem misionářům děkuji za tento požehnaný čas a jim, našemu otci Jankovi, i nám z celého srdce přeji radost a odvahu i nadále, přestože jsme malí, slabí a hříšní, s Pánem bojovat za dobro, krásu a svobodu člověka.

Orlové se „slétli“ do Halenkova …

V sobotu, 14. října se setkali v našem kostele v 9,00 h orelští senioři Bauerovy župy. Jak jinak mohli své setkání zahájit než mší svatou, celebrovanou naším milým panem farářem, P. Jánem Rušinem, SVD. Otec Ján, jako vždy, perfektně připravený, se zhostil své promluvy k „Orlu“ při homílii, a také po mši svaté v krátké besedě na jedničku. Zaujal všechny přítomné svou srdečností a opravdovostí.

Slova uznání padala i na opravený kostel a po krátkých rozhovorech ve skupinkách na sluníčku přešli pak do Lidového domu ke společnému obědu, posezení a milého vyprávění. Místní organizace Orla připravila frgály a cukroví ke kávě a zhostila se svého hostitelského úkolu beze zbytku. Hezky nám bylo v čase přítomném i minulém … Tak zase někdy na shledanou!

Senioři Orla z Hranic, Hovězí a Nového Hrozenkova po mši svaté.

Přinášení obětních darů při misijní neděli, 22. října 2017.

Nad stránkami našich matrik:

Křty: Do našeho farního společenství byli přijati ve křtu svatém tito naši farníci:

15.10.2017	Matěj Jan BÁBEK	Halenkov, Černé 432
5.11.2017	Filip BURDÍK	Halenkov 725

Pohřby: Od posledního zveřejnění ve Farním hlase jsme se rozloučili s těmito našimi farníky:

27.10.2017

Jaroslav MAŇÁK

Huslenky, Zbeličné 263

73 let