Odjedeme od kostela v Halenkově ve čtvrtek 12. července v 8:30 s cílem mé rodné vesnice Švábovce, tady bude v kostele mše svatá a podíváme se i do Hozelského kostela.
Ze Švábovce pak odjedeme do Goralského dvora v Haligovcích. Máme zde zajištěno ubytování pro obě noci. Jedná se o velmi pěkné prostředí, jak jsem se osobně přesvědčil, a věřím, že budete spokojeni i vy. Ubytování je v chatkách, každá chatka má své sociální zařízení. Večer bude zábavný program.
S vedoucím Goralského dvora, panem Simoníkem, dojednáme další program, on sám má na starosti splavování na pltích po říčce Dunajec z Červeného kláštora do Lesnice.
(Pro Vaši informaci: Pltě jsou spojené vory asi 5-6 kusů, do jedné jakoby loďky, každou obsluhuje krojovaný muž a je to nádherná projížďka asi 11 km přírodním kaňonem. Nemusíte se ničeho bát, říčka není hluboká a uvidíte, že budete po skončené jízdě velmi nadšeni.)
V sobotu ráno po snídaní v Goralském dvoře odjedeme do Levoče, kde bude mše svatá, a po prohlídce okolí odjedeme domů.
Všem účastníkům bude vybaveno Farním úřadem společné pojištění pro cestování do zahraničí a každý účastník musí mít s sebou platný občanský průkaz nebo cestovní pas, kartičku VZP o pojištění a nezapomeňte i na své léky, pokud nějaké užíváte.
Kéž nám Pán dá své požehnání pro celé naše putování, abychom se vrátili do svých domovů nejen spokojeni, ale duchovně obohaceni o nová poznání, na které budeme dlouho vzpomínat.
Váš P. Ján Rušin, SVD
Pozemský ráj je tedy cestou do ráje nebeského, v němž už není bolestí, starostí, ale jen Boží náklonost, svět v barvách duhy a život věčný plný nové naděje. Peklem nazýváme vše, co přináší bolest, neshody, hádky, zklamání, nepravost vůči naší osobě, pomluvy, bídu a vztek. Peklem se může stát vše, co člověka okrádá o jeho milované bytosti kolem něho, je to i ztráta a rozpad rodiny, je to těžká nemoc, nehoda i úraz, je to ztráta důvěry v sebe sama i beznaděj. Je to každé ponížení člověka, které ho vede až k padnutí na kolena.
Každý z nás si ráj i peklo představuje ve své fantazii pod jiným pohledem na danou věc. Ráj to je Hospodin, světlo, láska, štěstí a víra. Peklo si nese jinou barevnost plnou hluku, nesvárů, násilí a zrady člověka člověkem, což je největší bída nás lidí. Od dětství si neseme pohled na peklo jako na podzemní říši plnou chlupatých bytostí s kopytem na chodidle a sirného zápachu, kde se lidská duše odebírá za vše, co nedobrého udělala na zemi, anebo se jen potřebovala dostat k bohatství a svoji tvář podepsala na ďáblovu smlouvu podpisem vlastní krví.
Můj pohled na svět takového pekla se od základu změnil, a to po návštěvě Státního muzea: Osvětim – Auchwitz a Březinka – Birkenau. Tento koncentrační tábor, symbol holocaustu, byl založen v roce 1940 na okraji městečka Osvětim a stal se místem hromadného vyvražďování Židů. S polským průvodcem jsme nahlédli do života vězňů, do jejich osudů, do každodenního hrůzného života plného bolesti, nemocí, hladu, žízně, ponižování až k jejich smrti v plynových komorách a nedůstojného spálení v pecích, které byly pro ně jediným možným způsobem opuštění tohoto tak bolavého místa na zemi.
Když jsme procházeli kolem jednotlivých vězeňských baráků, nechtělo se mi na dlažbu ani došlápnout, vždyť tu po ní samotné prošlo tolik bolesti a utrpení. Uvnitř vězeňských místností se v člověku sevře hrdlo i srdce zároveň. „Přemýšlíte, kde se mohla vzít taková nenávist k dané skupině lidí? Proč tolik museli trpět?“ Tady se lidská důstojnost ponížila až k samotné zemi, na níž vězni uléhali a čekali na svůj osud. Na osud, který si můžete přečíst z těch nespočet fotografií, jež nesou vyhaslé a mrtvé oči všech, kteří se z bílých stěn ptaly: „Proč zrovna já, nebo on, nebo ona, museli zemřít v tak bídné bolesti ve všech těch nelidských táborech smrti?“
Myslím, že když Bůh viděl, jak člověk ve své podstatě a svobodě, kterou mu dal velkým darem, povstal proti druhému člověku, musel nad tím plakat i On sám.
Když jsme se po hodinách prohlídky dostali až podzemním kopkám, v nichž umírali zbídačení vězni hlady a žízní, vytanulo mi na mysl jméno jednoho polského kněze, který zde zahynul. Jen tichým hlasem jsem vyslovila jeho jméno, které je spojeno s odvahou, obětavostí k bližnímu a velikou láskou k Bohu. „Maxmilián Kolbe.“
Kněz, který se narodil v roce 1894 v Polsku, v sedmnácti letech vstoupil do františkánského řádu. Studoval v Římě, kde také přijal kněžské svěcení. Šest let byl misionářem v Japonsku. Vydával několik i křesťanských časopisů. Během války vytrvale kritizoval hitlerovský režim a pomáhal všem pronásledovaným. V jeho klášteře našlo pomoc přes tři tisíce lidí. V roce 1941 byl zatčen a uvězněn v Osvětimi. Tam viděl, jak v strašných podmínkách lidé trpí, jako kněz jim dodával stále odvahu a naději.
Jednoho dne se stalo něco strašného. Velitel tábora se domníval, že uprchl vězeň, za takový čin se vždy vybralo deset mužů, kteří byli pro výstrahu popraveni. Jeden z vězňů začal naříkat: „Co bude s jeho syny a ženou, když ho zastřelí?“ Tu kněz Kolbe vystoupil bez zaváhání z řady a vydal svůj život za jeho, bez slůvka strachu s vekou odvahou, se srdcem plným víry, oddanosti k Bohu a k bližnímu svému. Bez rozmýšlení nabídl německému veliteli svůj život, aby zachránil život spoluvězně.
Dva týdny poté deset mužů trpělo v temné kopce spolu s odvážným knězem, který je svými modlitbami a zpěvem opatroval v jejich zoufalství. On sám nakonec dostal od dozorce smrtící injekci, jelikož síla víry a pokory ho stále držela při životě.
V roce 1982 prohlásil papež Jan Pavel II. Maxmiliána Kolbeho za svatého. Slavnosti v Římě se zúčastnil také téměř osmdesátiletý František Gajowniczek se svojí ženou, vězeň, jenž odvaha kněze zachránila jeho život. Po vrásčité tváři starého muže tehdy tekly slzy vděčnosti a hlubokého poděkování.
Po východu z podzemních kopek až na popravčí dvůr, se v člověku mísí různě bolavé a smutné pocity, které si uvědomíte jen na takovém to místě, které je pravdivým a očitým svědkem, jak může zlo přeměnit lidský život v bolest, hrůzu a utrpení. Po celý čas přítomnosti v táboře jsem přemýšlela o tom, jak lidé mohli tak strašné a kruté podmínky přežít, jak se museli přizpůsobit tak drsnému životu v táboře. Kolikrát si my sami stěžujeme na nepodstatné a malé věci, které nás tíží, jsou jen drobnou nulou oproti takovému životu, jako byl tady v táboře.
Pociťuji, že dnešnímu člověku chybí pokora, skromnost a vděčnost zato, co máme. Spoléháme jen na materiální hodnoty, které nás jednou stejně udusí, jelikož člověk Boha začíná míjet a nenaslouchá jeho dobré rady, což se stává novým trendem pro dnešní svět a Evropu obzvlášť. Za vším hledejme člověka nikoliv Boha, ten pro nás chce jen to dobré a láskyplné, protože nás nekonečně miluje a odpouští nám. Takové peklo, jako byly koncentrační tábory, na zemi stvořil člověk, aniž by se bál Boží prozřetelnosti. Člověk v tomto hrůzném konání ponížil Boha i člověka samého na nejnižší příčku duchovních hodnot.
Když jsme stáli na strážní věži tábora v Březince – Birkenau a z výšky jsme viděli širokou pláň, rovnou jako stůl, kterou kdysi dávno před válkou obhospodařovali zemědělci, kde se v letním vánku pásli koně a kde začínala senoseč, musel to být bohumilý pohled. Dnes toto pietní místo poseté bolestí a smrtí stovek tisíců nevinných mužů, žen i dětí opatruje Bůh ve svých dlaních, aby se stalo obrazem a bolestnou připomínkou, jak se svět změní, když člověk zradí Boha i sám sebe a zaprodá se takové krutosti.
Važme si tedy našeho ráje na tomto pozemském světě a mějme v úctě odvážné věřící lidi, jelikož jejich počiny by nám všem měly být velkým vzorem a oporou zároveň.
