V nemocnici ležel dědeček a dozvěděl se, že má na návštěvu přijít Smrt. Velice se vyděsil a řekl si, že si určitě přijde právě pro něho, jelikož je už dosti starý a slábnoucí tělo už také neoplývá zdravím jako za mladých let.
V jeho hlavě se zrodil plán, který mu měl s určitostí zajistit ještě další dlouhá léta. A proto se rozhodl, že opustí oddělení starců a raději ulehne na nemocniční lůžko na oddělení čtyřicátníků. Když se díval kolem sebe, řekl si: „Tady jsou, ale samí otcové rodin. Smrt přijde, je nechá a mne si vezme. Raději odejdu na dětské oddělení, tam budu před Smrtí v bezpečí.“
Ta opravdu podle svého slibu přišla a nejprve zamířila na oddělení starců. Dívá se a vidí čilé staříčky. Prohlíží si je a poté říká: „Ještě je tu chvíli nechám. Ať si užijí zbytek života, žádný z nich po mně netouží. Podívám se mezi mladší.“
Přijde na oddělení čtyřicátníků. „Všechno jsou to otcové rodin a já nemám dnes vůbec chuť dělat někomu zármutek. Půjdu tedy na dětské oddělení, jestli tam není nějaký neduživý chlapec, abych mu pomohla od trápení a těžké nevyléčitelné nemoci, aby ho Bůh jako nejlepší lékař s milosrdným a milostivým srdcem vyléčil ve svém království nebeském, kde není už bolesti ani pláče, jen šířka a výška bezmezné Boží lásky, která někdy na zemi tolik chybí, protože bývá ušlapána lidskou pýchou a vypočítavostí.“
Smrt tedy začala procházet mezi postýlkami s malými dětmi a vidí tam starého dědečka. „Vždyť ty sem nepatříš. Co tady děláš?“ „Právě papám,“ odpověděl dědeček nikoliv hlasem starce, ale hlasem malého dítěte. „Tak dopapej a půjdeme,“ řekla Smrt a vzala si dědečka sebou.
Stává se nám někdy v duchovním životě, že z úst sdělujeme Bohu, aby se stala jeho vůle, ale ve skutečnosti podnikáme jiné kroky, které vedou k naplnění vůle naší, nikoliv té Boží. Utíkáme, kličkujeme, vyhýbáme se, hledáme úkryty, skuliny a bezedné výmluvy, jen abychom unikli Boží prozřetelnosti a ukázali andělům, že to stejně se sebou samými myslíme nejlépe my sami. Jako bychom do nebe vysílali signály, že podnikáme ve svém životě taktické kroky pouze naším směrem a s našimi plány, a právě jen k tomu potřebujeme Boží požehnání.
Ale pokud potřebujeme uskutečnit jen naše plány, tak se velmi mýlíme, jelikož v modlitbě se máme obracet k Bohu slovy: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, a tehdy Bůh naše prosby jistě vyslyší.
Pokud ale člověk žádá prosazení jen sama sebe, jeho modlitba k Bohu zní v božích uších u nebeské římsy jinak: „Buď vůle má jako v nebi tak i na zemi.“ A taková modlitba svědčí o malé a povrchní víře člověka, jde jen o vychytralost a taktiku, jak obejít Boží úmysly, které jsou nám všem dány, jelikož člověk sice míní, ale Bůh stejně mění – jak jsme se mohli přesvědčit v příběhu o dědečkovi, který si hledal útočiště a bezpečí v dětské postýlce na dětském oddělení, a nikoliv v modlitbě a důvěře k Všemocnému Hospodinu.
Nelze tedy prosazovat vlastní vůli tam, kde to s námi Boží otcovská ruka myslí lépe než my sami se sebou.
A kdy můžeme Boha upřímně rozesmát? Tehdy, když mu předložíme své načasované plány a záměry, vždyť jen On sám ví, jakým směrem se naše cesta života bude ubírat, a které plány společně s ním budeme moci uskutečnit. Tak mu tedy z celého srdce raději důvěřujme a konejme vše podle jeho lásky a víry k Němu samotnému.
Po skončení noční mše svaté nabídla mládež farnosti pro zahřátí všem, kdo chtěl teplý grog – a byl i pro řidiče. A bylo velmi milé pozorovat skupinky rodin i známých, jak setrvávají v srdečném rozhovoru, přejí si pěkné prožití svátků pokoje a společně se radují z narození našeho Pána. Neopakovatelná, srdečná atmosféra.
Svátek NAROZENÍ PÁNĚ jsme prožívali při ranní mši svaté opět s písněmi a zpěvy kostelního sboru a při velké mši svaté doprovázela slavnou bohoslužbu zpěvem i hrou na nástroje malá schola. Také ona mile překvapila svým uměním i nácvikem.
Odpoledne se v 16,00 hod. sešla větší skupina věřících farnosti v kostele u jesliček a zpívali ze staré Boží cesty koledy. Působivou hodinku ve zpěvu, ukončil P. Ján svátostným požehnáním a odcházeli jsme do svých domovů plni vděčnosti rodině Vozákových a Mokrých, kteří s tímto nápadem za P. Jánem přišli.
Vánoční čas uběhl velmi rychle a na jeho závěr, v den svátku Křtu Páně přijal pozvání do našeho kostela valašský soubor „HAFERA“ z Nového Hrozenkova, abychom se tak důstojně rozloučili s Vánocemi. A díky „Haferám“, se toto povedlo na jedničku. Zaplněný kostel oceňoval soubor potleskem při příchodu, během vystoupení v přednesu vhodně volených písní a v závěru museli některé písně i opakovat.